Publikováno: 8.6.2022

Sezóna 2021/22 je u konce a dovolím si sem vložit mé zamyšlení. Proč právě já?

Snad na to mám nárok. Na jaře 1998 jsem byl u toho, když jsme oddíl 1. SC Bohumín 98 zakládali, stal jsem se na dalších šestnáct let jeho předsedou. Byl jsem také součástí týmu, který v roce 2000 dosáhl historického úspěchu a skončil třetí v tehdy třetí nejvyšší soutěži. Po sezóně 2017/18, kdy klubu hrozil reálně rozpad, protože v soutěžích se „plácali“ už jen muži a dorost, jsme s Jirkou Habramem a Ondrou Šalbutem nastartovali proces obnovy. Něco už jsem s bohumínským florbalem prostě zažil…

Po získaných zkušenostech si pak také dovolím tvrdit, že stojíme na dalším rozcestí.

Pořád mám přitom v hlavě sezónu 2018/19, kdy jsme se rozhodli, asi z čirého bláznovství, přihlásit do soutěží elévy, mladší a starší žáky. Přitom jsme věděli, že soupeři už florbal pár let hrají, kdežto my tam přijdeme jako úplní zelenáči. Na prstech jedné ruky se daly počítat vítězné zápasy v sezóně, třeba elévové (dnes už starší žáci) se během prvních 40 utkání bodového zisku nedočkali ani jednou…

Věděli jsme, že drtivá většina našich kluků přišla z jiných sportů, a často na ně prostě florbal jen zbyl. Rodiče se doma usnesli, že jejich dítko nějaký sport bude provozovat, koukli se do nabídky Domu dětí a mládeže, a ejhle… Co třeba florbal? Ano, takhle se tvořila naše první družstva. Nikdo z kluků nehrál florbal od šesti let, nefungovaly žádné Akademie, neexistovalo družstvo přípravky.

Ano, prohrávali jsme. Tušili jsme, že to tak bude pokračovat, protože naši soupeři pořád mají výhodu dřívějšího startu. Věděli jsme, že nemáme v týmu ve většině případů ani sportovce tělem duší, kteří by si bez florbalu neuměli představit život. Ale nevzdali jsme to, neremcali jsme a neděláme to doteď. Proč? Protože nám šlo o každé dítě, které přišlo do klubu a které jsme tady chtěli u nás udržet.

Sezóna 2017/18 byla, aspoň pro mě, mementem… Pochopil jsem, že bez kontinuity a zapojení týmů do soutěží od přípravky po juniorku florbal nemá cenu dneska dělat. Nepřihlásíte-li kvůli nedostatku dětí kteroukoliv kategorii, těžko se pak ten výpadek překonává. Je jednoduché stavět v přípravce jen těch deset nejšikovnějších, ale pak přijde třeba přirozený úbytek a snadno se vám stane, že za tři čtyři roky v mladších žácích jedete na zápas v šesti lidech. Přiznám se, že u toho bych být nechtěl…

Také ale vnímám, že přichází další fáze ve vývoji klubu. Díky ohromnému zaujetí všech trenérů a funkcionářů jsme dosáhli toho, že příští rok budeme mít poprvé obsazeny všechny mládežnické soutěže. Hráčů je relativně dost, daří se díky Akademii dodávat malé zájemce o florbal včas i do přípravky, a spíš bojujeme s tím, že týmy jsou početné, a tak si kluci a holky nezahrají tolik, jak by si často jejich rodiče přáli. To, co oni vnímají jako problém, já považuji za naše velké vítězství.

Tady přichází to rozcestí. Souhlasím (a moc bych si to přál), abychom začali pracovat na vyšší kvalitě. Klub je zachráněný, další kolaps snad nehrozí, kvantitativně je to OK. Ale teď je třeba se zaměřit na vyšší kvalitu, aby se dostavoval herní a výsledkový progres. Jenže abychom toho dosáhli, musí to cítit stejně všechny strany – klub, rodiče a děti. Zatím nemám pocit, že bychom to měli vyjasněno.

Klub se snaží. Vymýšlejí se účasti na turnajích, soustředění, dělají se věci navíc. Pustili jsme se do organizace Akademie, protože to má smysl. Snažíme se navíc i dost šetřit peněženky rodičů. Třeba třídenní turnaj v Ostravě přišel děti na 300 Kč, které jsme obratem odevzdali pořadateli. Kromě toho jsme ale zaplatili navíc klubové startovné nebo zajistili a uhradili dopravu. V jiných oddílech to neřeší. Sraz je přímo na místě, platby se rozpočítají mezi všechny, a vy, rodiče, starejte se, a hlavně plaťte…

Stejně s respektem mohu mluvit o trenérských kamarádech v klubu. Všichni – do jednoho – máme licenci. Snažíme se program volného času podřizovat florbalu. Spolu máme radost z úspěchů, spolu vstřebáváme nezdary, jezdíme si navzájem fandit. Přiznám se, že kdyby tu nebyla taková parta, tak už dávno vše sleduji jenom z pozice rodiče. Mimochodem, neděláme to pro peníze. Odměna pro trenéra za dva dny ostravského turnaje činí 500 Kč, což dělá v přepočtu 31 Kč za hodinu, bez stravného…

Také víme, že máme-li výkonnostně růst, musíme trénovat 3x týdně, což je ovšem problém. Často se setkáváme s tím, že spoustě dětí se třikrát v týdnu do tělocvičny nechce. Ale my, trenéři, tam být holt musíme. A řeknu vám, že páteční trénink, kdy z 19tičlenného kádru máte na hřišti jednoho gólmana a sedm hráčů, je pro trenéra „velká zábava“. A koneckonců i pro ty svěřence, co tam dorazili… Bohužel tři tréninkové jednotky jsou nutností, to je sport. Dvě setkání v týdnu pro mě zůstávají kroužkem.

Další bolest. Stačí se podívat na tréninkovou účast řady hráčů a zjistíte, že dosahuje třeba jen 60%. Na to, abychom se zlepšovali, je to málo. Ruku na srdce, kolikrát stačila slova o únavě, bolesti hlavy nebo jen zaslechnutí zakašlání, a do whatsappové skupiny už letěla omluvenka? Jsem součástí všech našich florbalových skupin na této platformě, a v úterý i čtvrtek od 15 hodin mi mobil pípá bez ustání.

Pomíjím, že často s dětmi musíme pracovat na koordinaci a zlepšování pohybových dovedností, což bych primárně viděl jako úkol spíš pro školy nebo školky. Zmínit ale musím zaujetí dětí. Často si totiž kladu otázku, zda vlastně u některých jedinců florbal nebaví víc jejich rodiče. Ochota na sobě pracovat, odmakat trénink, soustředit se? Nebo snad vzít si doma míček a půl hodiny si s ním jen pohrát, abych si zlepšil techniku? To se dnes nenosí. Vítězí mobily, počítače, konzole. Kolik je těch, kteří doma chtějí dělat něco navíc? Kolik dětí vlastně florbal vnímá jako sport a fakt je baví?

Odpovězme si i na následující otázky… Jsme připraveni i my brát 1. SC Bohumín 98 jako sportovní klub, nikoliv jen jako kroužek? Jsme připraveni uznat, že neúčast na tréninku je stejná jako absence ve škole, protože, my i kantoři, máme stejný záměr – něco děti naučit? Jsme připraveni upřednostnit turnaj před návštěvou dědečka či oslavou narozenin babičky? Opravdu všichni děláme maximum pro to, abychom byli lepší?

Já a mí trenérští kolegové, včetně vedení klubu, máme svědomí čisté. Pokud s naší prací spokojeni nejste, my nelpíme na tom, abychom úterý, čtvrtek a pátek odpoledne trávili v hale s dětmi, většinou ne vlastními. Pokud snad víte o někom, kdy by to dělal lépe, sem s ním. Myslím si, že řada z nás ráda přeskočí ze hřiště na tribunu a bude polemizovat o tom, proč jsme třeba prohráli.

Také si, prosím, uvědomme, že žijeme ve městě, kde se rodí 200 dětí ročně. Polovina jsou děvčata, polovina ze stovky kluků o sportu nechce slyšet. O zbylou padesátku se perou sportovní kluby. My se snažíme, aby florbal byl rovnocenným hráčem na trhu. Poslední měsíce ukazují, že se to daří. Chtít se ale rovnat výběrovým klubům Vítkovic, Bulldogs Brno, Torpeda Havířov, to není fikce, ale drzost.

Možná to tak nevnímáte, ale až bude přípravka prohrávat 1:3 s Vítkovicemi, tak si třeba vzpomeňte, že před pěti lety v Bohumíně tahle kategorie, elévové ani mladší či starší žáci nebyli. Mám na to takový recept - když se našemu týmu něco nepovede a štve mě to, tak si vždycky připomenu náš první turnaj v Orlové, kde jsme s elévy dostali ve čtyřech zápasech 120 gólů, a to nás ještě soupeři šetřili. Ony totiž pak ty výsledky a výkony kolikrát vypadají ve světle historického vývoje a souvislostí tak trochu jinak…

Igor Bruzl, trenér mladších žáků